Chatbot je určen pro čtenáře knihovny, kteří chtějí poradit s výběrem knihy ke čtení.
Vzdělávacím cílem je lepší orientace čtenáře v dané literatuře, vyjádření vlastních přání a myšlenek, následně seznámení s dokumentem. Základně se daná osoba seznámí i s několika základními druhy literatury.
Schéma průchodu je následující:
Schéma průchodu Chatbotem
Nastavený je původní rozcestník, který následně ukazuje jednotlivá témata a vede na konkrétní odkazy na katalog knihovny.
Schéma jsem tvořila v programu diagrams.net, se kterým jsem se prozatím příliš nesžila a pro příště bych asi volila spíš jiný nástroj.
Chatbot samotný má ve svém úvodu obrázek:
Úvod chatbotu
A dále je pak provázán především na základě reakce na psaný text. Knihy jsou vybírány podle katalogu naší knihovny (MK Šlapanice) zvoleny byly převážně nejvíce půjčované knihy v každé kategorii.
Na konci je v obou verzích vloženo video z youtube.
SnatchBot mě v první chvíli velmi vyděsil svojí složitostí, ale po chvíli práce mě začala tvorba chatbota bavit, nedovedu si ale představit tvořit v programu nějaké hodně komplikované schéma s mnoha odpověďmi, bojím se, že bych se v záplavě reakcí ztratila, už u těchto (a to jich bylo několik) bylo někdy těžké ujistit se, že mají všechny reakce dobré nastavení a že jsem všude propojila vše jak má být.
Opravdu velkým pomocníkem byl Ffowchart, na kterém jsem si pomocně zaznamenávala u kterého kroku jsem provedla propojení na poslední krok apod.
WordPress.com is excited to announce our newest offering: a course just for beginning bloggers where you’ll learn everything you need to know about blogging from the most trusted experts in the industry. We have helped millions of blogs get up and running, we know what works, and we want you to to know everything we know. This course provides all the fundamental skills and inspiration you need to get your blog started, an interactive community forum, and content updated annually.
Pro virtuální realitu jsem zvolila scénický snímek Knihovny ve Šlapanicicíh – oddělení pro děti a mládež.
Bohužel nemám k dispozici 360° snímání, proto jsem vytvořila alespoň snímek s rozsahem 180°.
Obrázek knihovny, se kterým jsem pracovala
Musím říct, že jsem byla zkalamná, jak špatná je kvalita této fotografie z mého telefonu, příště bych přemýšlela nad jinou možností.
Práce se samotným Tour Creatorem byla velmi snadná, jediný problém jsem zaznamenala v tom, že mnou preferovaný prohlížeč je Opera, na které se mi nechtěla zobrazit všechna tlačítka, proto jsem přešla na Google Chrome.
Zkoušela jsem vkládání obrázků (popisky u deskových her a young adult literatury) i zvuků (u oken, které vedou do zahrady MŠ).
Při prohlížení na PC se mi líbí, že je vidět, který bod jsme si už přečetli a který ne.
Určitě si dovedu představit, že v budoucnu tvorbu tohoto prostředí využiji, dál chci prozkoumat například možné propojení s Google mapami, v brzké době se nám totiž bude stěhovat knihovna na trochu zastrčené místo a dovedu si představit že virtuální navedení cesty by k nám mnohé čtenáře dovedlo 🙂
Zaujaly mě mnohé dokumenty na ní, mezi nimi třeba brožura Příklady dobré praxe a zejména to, co jsem viděla v jejím obsahu:
Mile mě překvapilo, kolik z těchto bodů mám zažitých ze své vlastní zkušenosti vzdělávání na KISKu (máme tedy hezký příklad toho, že to může fungovat) a i jen obsah samotný odpovídá na mnoho otázek, které můžeme kolem otevřeného vzdělávání mít.
Proč velká část vzdělávacích aktivit není otevřená?
Myslím, že těchto důvodů je několik, jedním z nich může být to, že učitelé mají své přípravy pro sebe a nemají pocit, že by jejich sdílení mělo pro jiné takový smysl, byly by přípravy tak dobré… Možná tak sdílí se svými kolegy, kterým můžou dodat další komentář, vysvětlení…
Hlavním důvodem podle mě je ale obava o časovou náročnost, případně technické bariéry (i když ty myslím s časem stále více mizí). Mnozí pedagogové se dle mého domnívají, že sdílení bude velmi náročné na čas, neví, kam materiály sdílet, jak je sdílet, možná se i bojí jejich zneužití.
Otázkou může být i to, jak moc o možnostech sdílení vědí, případně jaký je tlak ze strany zaměstnavatele/zřizovatele na to, aby byly materiály sdíleny.
Řekla bych ale, že je docela možné, že v následujících letech uvidíme velký rozkvět otevřeného vzdělávání, protože současný stav online výuky donutil všechny k větší elektornizaci, pedagogové se více seznámili s možnostmi online prostředí, získali mnohé zdroje a kontakty, díky kterým mohou vidět, že otevřené vzdělávání nemusí být tak náročný proces, jakým se zdá.
Všechno něco stojí…
Otázka finanční (respektivě časové) náročnosti je zde stále silná.
Myslím ale, že pokud obětujeme počáteční (zejména časovou) investici, dlouhodobě se otevřené vzdělávaní vyplatí, protože můžeme později čerpat z materiálů jiných a sami čas ušetřit. Navíc je tak možné získat množství materiálů, které by jinak nebyly dostupné, například vyučující žíjící na místě, kde se odehrála např. Bitva u Slavkova má lepší přístup k materiálům k tomuto tématu, než vyučující z Prahy, který naopak má lepší přístup k tématu Bitvy na Bílé Hoře. Oba vyučující své materiály doplní např. vlastními fotografiemi současného místa, čímž obohatí podklady pro ty vyučující, kteří se na místo sami nedostanou atd.
O dostupnosti pro studenty není pochyb.
Prvotní časová investice je samozřejmě větší, příprava vloženého materiálu musí být velmi důkladná, ve výsledku ale žáci z takto zpracovaných materiálů mohou jen benefitovat.
Hosting atd. je samozřejmě další strana věci, kterou nelze vynechat, ale i dnes je možné svoje materiály sdílet, nějaké otevřené kurzy jsou dostupné například i na stránkách Metodického portálu RVP.
Cestu pro otevřené vzdělávání by mohlo otevřít vytvoření místa – portálu, kde by se soustřeďovali vzdělávací zdroje, ke kterým by měli přístup jak studenti, tak pedagogové. Portál by mohlo zajišťovat například MŠMT.
Otázkou tedy stále zůstává, jak přesvědčit pedagogy, aby k otevřenému vzdělávání přispívali? Povinnost může vést pouze k nechuti a odporu, žádost nemusí fungovat…
Cestou může být informovanost, ukázka toho, co že tento způsob opravdu funguje, je prospěšný pro mnoho studentů ale i dalších pedagogů a že má otevřené vzdělávání svůj smysl a budoucnost.
Pro svůj příspěvek jsem se rozhodla porovnávat Kahoot! a Google Forms.
Kahoot!
Jako jeden z nástrojů jsem zvolila Kahoot! Výběr mě vedl z toho důvodu, že jsem se s Kahootem setkala několikrát jako ten, kdo vyplňuje otázky, ale nikdy jsem ho sama netvořila a proto jsem byla zvědavá, jaké nabízí možnosti, i protože jsem uvažovala, že ho sama využiji jako součástí lekcí v knihovně.
Vybrala jsem natavení jako učitel, při tvorbě mi to tak bylo nabídnuto několik možností, mezi nimi i šablona „poznej svého učitele“ tu jsem si vybrala a provedla jsem v ní několik úprav, abych si práci s nástrojem vyzkoušela.
Možnosti výběru při tvorbě testu v Kahootu
Test také nabízel několik možností odpovědí, škála mi přišla poměrně široká, využitelná na mnoho druhů úkolů.
Druhy úkolků v Kahoot
Při tvorbě se mi líbila široká možnost výběru obrázků z interní knihovny, obrázky jsou navíc hezky roztříděny tematicky a vidíme u nich popisky, o jaké místo se jedná i zdroj obrázku.
Líbí se mi možnost postupného „odhalování“ myslím, že se jedná o zajímavý soutěžní prvek.
Nastavila jsem si zkušební test s několika otázkami, Kahoot mi pak umožnil i „zkušební“ průchod, tuto možnost velmi oceňuji, neboť často je při tvorbě testů nutné procházet si testy, následně výsledky mazat, aby neovlivnili pravdivost výsledků atd.
Při vyplňování se mi líbí žebříček nejlepších odpovídajících, je to hezká motivace pro žáky. Při vyplňování je dobré vidět přímou statistiku toho, kdo jak odpověděl, pokud s testem pracujeme přímo na hodině, může nám to sloužit jako dobrý indikátor toho, že studenti látku nechápou, je třeba ji vysvětlit znovu atd.
Stupnice po každé odpovědi ukazuje, kolik účastníků zvolilo jakou odpověďMotivační je i stupeň nejlepších na konci každé otázkyLíbí se mi i „hlášky“ u špatných odpovědí, působí povzbuzujícím, nikoli skličujícím, dojmem
Perfektně motivačně působí i žebříček na konci, dovedu si představit, že když v hodinách budeme používat Kahoot častěji, žáci budu dlouhodobě motivováni k tomu, aby se na obrazovce objevilo právě jejich jméno.
Osobně jsem měla Kahoot otevřený ve 3 prohlížečích, ze kterých jsem hrála zároveň, abych si ho otestovala, fungování bylo bezproblémové
Celkově jsem velice mile překvapena tím, jaké možnosti nabízí Kahoot v oblasti zobrazení výsledků. Zobrazeny jsou jednotlivé otázky i podíl správných odpovědí, stejně tak nejvíce problémové otázky.
Celkově je řazení výsledků hezky vizuálně zobrazeno, na první pohled vidíme výsledky.
Dále je možné se podívat na jednotlivé otázky a je hezky vidět, kdo odpověděl na jakou otázku jakou odpovědí, jak rychle i kolik za toto získal bodů.
Zobrazení u otázkyZobrazení u jedince „žáka“
Líbí se mi i fakt, že je možné si zobrazit výsledky u jednotlivých účastníků individuálně, pokut si tak chceme rozebrat individuální výsledky, je to možné.
Na konci jsem objevila i možnost zařazení feedbacku, kterou velmi oceňuji a osobně bych ji využila.
Závěrečné hodnocení:
Práce s Kahootem se mi líbila, přestože jsem s ním pracovala poprvné, přišel mi celý postup celkem intuitivní, možnosti jsou snadno nastavitelné, výhodou je vlastní databáze obrázků i široká možností odpovědí, postupné odkrývání obrázku atd. Líbí se mi možnost testovacího průchodu, kdy si tvůrce všimne mnoha chyb, které by jinak nemusel zachytit.
Celkově je výhodou hravá forma, doplněná jasnými barvami, celý princip podporuje soutěživost. To je ale zároveň důvodem, proč bych ho nevyužila pro žádný „serioznější“ testovací účel, pro dotazníky apod. není kvůli svému soutěžnímu a „mladému“ vzhledu vhodný.
Líbily se mi i možnosti výsledků, máme okamžitou zpětnou vazbu, ale následně navíc i možnost zobrazit si výsledky, můžeme si rozebrat jak jednotlivé otázky, tak účastníky jako jedince. Rozhodně bych uvažovala o tom, že při své práci v knihovně Kahoot využiji, líbí se mi jeho jednoduchá forma a vidím v něm i velký vzdělávací potenciál.
Google formuláře
Jako druhý jsem si vybrala Google formuláře, to proto že jsem chtěla porovnat nástroj, který má také široké možnosti, ale dle mého jiné využití, než Kahoot.
I s tímto nástrojem jsem se v minulosti setkala, tentokrát nejen jako respondent, ale i jako tvůrce dotazníku, nikdy jsem však nevyužila všechny možnosti.
Tvorba je také velmi intuitivní, nabízeno je několik druhů možnosti, ze kterých si můžeme vybrat.
Druhy otázek u Google forms
I tento nástroj se ovládá velmi intuitivně a můžeme si navíc vybrat další možnosti, které např. Kahoot nenabízí, jako povinnou odpověď, škálu odpovědí, nahrání souboru…
Výhodou je možnost okamžitého sdílení, formuláře můžeme sdílet několika způsoby, odkazem, nebo například přímo na e-mail, sdílet je se spolupracovníky atd.
I při vyplňování samotném je formulář čistý, přehledný, snadno se v něm orientuje, působí profesionálně (pokud budeme srovnávat s Kahootem, který má mnohem barevnější, ale tím zároveň i méně vážný vzhled). Výhodná může být například funkce vkládání dokumentu.
Schází mi cvičný průchod dotazníkem, jaký měl Kahoot, případně možnost „jak vidí respondent“ či něco podobného, u jednotlivých otázek, můžeme sice testem projít a následně odpovědi smazat, systém Kahootu mi ale přišel více komfortní.
Google forms nabízí možnost přidám k jednotlivým otázkám video (z youtube) či obrázek, což může hezky oživit test.
Ukázka testu po vyplnění
Zobrazení výsledku je na Googlu jasné a čistě graficky zpracované. Vidíme počet odpovědí i podíl, které odpovědi měly.
Data z dotazníků se dají stáhnout ve formátu .cvs, se kterými můžeme dále pracovat, což se hodí zejména při větším množství respondentů.
Obecně plánuji dále Google forms využívat pro většinu svých výzkumů, líbí se mi jeho jednoduchost a možnosti, které nabízí, stejně tak jako data, která vidíme při výstupu. Pokud potřebujeme s daty více pracovat či chceme jasné a jednoduché výstupy, jsou možnosti nástroje dostačující.
Porovnání
Ona nástroje jsou zdarma, bez zbytečných reklam (ačkoli Kahoot nabízí některé své funkce až v placené verzi). Každý má své využití, ale to já osobně vidím vždy trochu jinde. Kahoot bych využila pro neformální kvízy nebo pro zpestření výuky, pro testování jako takové (tj. známky) příliš ne, i protože jsou výsledky přímo závislé na rychlosti, což se mi u zkoušení nejeví fér, případně vytváří pro některé žáky či studenty stres.
Google forms jsou pak více formální, nabízejí spoustu možností, ale rozhodně nejsou nijak „zábavné“ jak je tomu u Kahootu, vyplňující navzájem neví o svých výsledcích (v Kahootu všichni vidí, kdo obsadil první místa).
Google forms nabízí možnost úpravy vzhledu (do určité míry) – můžeme změnit barvu či styl písma. Kahoot je naopak velmi málo přizpůsobitelný, pokud nám vadí výrazné barvy nebo styl písma, nezměníme ho.
Jak zmiňuji, u obou nástrojů vidím možnosti jejich využití, u Kahootu ale spíše neformální, oživení výuky, různé kvízy atd. Google forms naopak pro účely více seriózního rázu, jakými jsou zejména výzkumy, dotazníky spokojenosti atd.
Změnil se během pandemie nějak Váš přístup k psaní testů/zkoušení?
Osobně vidím velkou bariéru v technologické překážce. Například my doma poslední dny bojujeme se stabilitou internetového připojení zejména při online hovorech a tato nestabilita vede k vyšší nervozitě při blížícím se online zkoušení. Přestože je jasně řečeno, že problémy technického rázu neovlivní hodnocení, vytváří u mě toto online prostředí ještě větší nervozitu a osobně bych preferovala na ústní zkoušku osobně dorazit.
Zároveň je pro mě online test doma spojen s nepříjemným pocitem toho, že si „zatahuji“ stres ze zkoušky do svého osobního prostoru, ve kterém se obvykle snažím spát, nebo relaxovat (ale to je můj osobní problém z online výuky, velmi mi schází možnost odjet na víkend do knihovny a pracovat v dedikovaném prostoru, doma mám velké problémy s koncentrací).
Musím ale ocenit zejména některé pedagogy, kteří se nám snaží online zkoušky maximálně zpříjemnit a poskytnout nám dostatečnou technickou podporu. Konkrétně například tím, že byl vyučující po celou dobu testu přítomný online na MS Teams a my se na něj mohli v případě technického problému obrátit, osobně mi to velmi pomohlo cítit se klidná, že kdyby se „něco pokazilo“ nejsem v tom sama.
Jaký způsob testování je podle Vás vhodný nebo naopak nevhodný při online výuce a proč?
Osobně mi přijdou nejvhodnější testy metodou Open Book, při online zkoušení je těžké dokazovat, jestli studenti nevyužívají nějaké materiály, při Open Book testování ale studenti prokážou, že s materiály umí pracovat, znají je a tedy že je museli i nastudovat, aby věděli, co v nich mají hledat. Zároveň je dle mého vhodné ptát se na praktické otázky z praxe, kdy student musí zapojit praktické znalosti a přemýšlet nad dotazem, nejen uvádět holá fakta, které si může dohledat.
Naopak nejméně vhodné se mi zdají tesy a velmi krátkým časovým limitem, studenti mohou mít pomalejší techniku a ani ne vlastní vinou tak můžou přijít o cenné body, když se nestihnou věnovat všem otázkám kvůli problémům např. s načítáním stránky.
U většiny cvičení jsem přemýšlela o možném využití pro knihovnu.
O jakémsi „průchodu službou“ jsem přemýšlela hlavně u chatbota, vytvořila jsem si i strukturu, jak by mohlo schéma vypadat.
Velice brzy mi ale bylo jasné, že bych se do tohoto schématu hrozně zamotala. Hned na dalším cvičení jsem si ale řekla, že by Twine mohl být řešením.
Twine hra „v knihovně“
Chvíli mi trvalo, než jsem se do práce s Twinem „dostala“, programování mi není nejbližší, hodně věcí jsem zkoušela metodou pokus-omyl a zejména vkládání multimédií mě potrápilo. U obrázků se mi neustále objevovala chybová hláška a nedařilo se mi přijít na to, jak vložit video. Velice se mi ale líbila komunita, kterou jsem kolem Twinu našla, stačilo chvíli googlit a vždy jsem našla řešení daného problému.
Celou hru naleznete na tomto odkazu. Dalším formát je umístěn v odevzdávárně v ISu.
Cílem hry je simulovat dotazy, které může čtenář mít při příchodu do knihovny, respektive když má na knihovnu dotaz, ale nemůže do knihovny dorazit (za současné situace bohužel běžný jev). Má za cíl vyřešit s čtenáři požadavky, které mohou mít a se kterými by jim jinak pomohl knihovník – jak si mají rezervovat dokument, prodloužit, najít dokument atd.
Musím říct, že mě po několika hodinách začala tvorba v Twine bavit a dovedu si představit, že bych ho využila pro tvorbu dalšího obsahu, je mi líto pouze grafické stránky, která se nedá příliš vylepšit a například pro mládež tak nepůsobí nejvíc lákavě.
MOOC – Identifying community needs for Public Library management, course was part of Public Library Management.
I choose this course because I work in the library and community needs are something I am deeply interested in.
The course was narrated by Kristine Fontichiardo, she is a clinical assistant professor at the University of Michigan School of Information.
Kristine Fontichiardo
The course was divided into 7 lectures. Here you can see picture of syllabus.
I also saved time predictament for each lesson, I feel it was quite accurate to the real-time I spend on each lesson and I was pleased to have it beforehand, to see how much time to set aside for each week’s lesson.
To finish the course you have to meet these expectations:
– Quizzes – 25 %
– Environmental Scan – 25 %
– Interview Sticky Notes – 10 %
– Report 40 %
There were 7 quizzes overall because I have the free version of the course, I was unable to do any of them. An environmental scan was in 2nd lesson (more on that later) and the report was the final task.
Lesson 1: Introduction
The first lesson was quite general, but honestly, I probably enjoyed it the most. There was a little bit of history of University of Michigan School of Information, about their library, curriculum… We introduced ourselves in the chat to others and there was a quiz in the end.
Unfortunately, with a free version, I was unable to do any of the tests throw the whole course, website just informed me I need to upgrade to a paid version.
Videos were short, but there were several of them.
Lesson 2: Environmental Scan
In this part of the course, we were thinking about all the institutions and possible partners around our library. There were several tips given – as we might think of sports as well as educational groups etc. The method of writing things down on pieces of paper (like post-its) was also introduced.
Mine Enviromental Scan
Again we shared our findings in the chat and there was a quiz in the end.
Lesson 3: Finding data
In this lesson, tools for environmental scans were introduced. I found them fascinating. The main focus was on the ESRI tapestry – it is a really nice tool that shows you all sorts of information according to the searched ZIP code – you can see levels of education, income, age groups, etc. All of these are really useful information for a librarian!
But I am sorry to say this wasn’t really useful for me – all the information was relevant only in the USA. I was really disappointed because I was unable to find something similar in our environment.
We were again expected to write down our findings in the chat – I looked up some facts on a website of Český
statistický úřad. Because I need to present something, but I was jealous of all the things people in the USA can find effortlessly on this website, my research was much more time-consuming and not as relevant.
On top of that, one of the resources that were shown to us was not functioning – the course is a couple of years old and the website probably stopped working, I found it sad that it wasn’t checked by the creators of the course.
In the end, I wrote down my findings and respond to a couple of others in the chat. Another quiz in the end (there was a quiz in every lesson and I wasn’t allowed to do any of them, I won’t mention it anymore).
Lesson 4: Surveys
This week’s lesson was about surveys. It really was like a revision for me. We were talking about types of questions, how to set a questionnaire, tools we might use, Google forms, and how to fork with it was shown to us…
Honestly, if I would know, how much of this course would be this type of information, I might have chosen something else.
On the upside, there was one quote I liked very much:
“Another thing to remember about your public library, is you don´t have to do this alone. You don´t have to be a knight on the white horse. You are supposed to connect lots of white horses together in your community.”
And to not be negative overall, I gained some tips about cards we might carry with us as a librarian – once for feedback, that was kind of an interesting idea a might use in the future.
Lesson 5 : Reviewing survey data
This lesson was super-short. Mostly we looked at some tools that might help us review survey data. Mostly we worked with tools that the application (example: Google forms) gave us.
Lesson6: Interviews
Most of these lessons were honestly kind of boring – at least for me, I heard all of these pieces of information many times already!
It was just talking about how to take interview, what to use, that you should prepare paper, pens, not use a computer, give everyone a glass of water in case they are thirsty and also so they have something to do with their hands…
Don’t take me wrong – all of these are important information, but it was really long to go throw all of this and know most of it already.
In the end, we were supposed to set up our questions and do our own interview with someone who visits our library. Considering the situation we are in now – this was honestly an impossible task, especially because it was supposed to be eye to eye interview.
I set up online (there’s no other way to do it nowadays) interview with a friendly visitor of the library, but I don’t think I learned much this way.
Lesson 7: Analysing data and report
It was interesting to see a different approach – we learned that you should transcript your recording and work with it as a written document. However, in this lesson, it was suggested we should only listen to the recording and write down our notes and do our coding this way.
It felt so strange to me! But honestly it saved so much time!
Then we worked with our notes (again on the post-it notes) and tried to work out different connections etc.
The last challenge was to write down report – several tips were given, like we should focus on our target group (it is management, our colleagues..) support everything with data and our findings…
In the end, we submitted our document for others to read and gave feedback to others.
Organization:
Each week consisted of several short videos – their length worried from 3 to 10 minutes end there were usually at least 5 of them. There was also chat and test in every lesson. Some parts of the course were available only for paying peoples. Course was self-paced, but has a strict deadline – after 7 weeks you lost your access to the course and you are unable to see anything, so you must keep your progress going. Whole course was narrated by one person, Kristine Fontichiardo.
Bloom´s taxonomy:
We covered first 4 tears of Bloom´s taxonomy. We lisened to the videos, try to andersant things, apply them and even analyze our data.
Positives
I really liked the narrator of this course – Kristine Fontichiardo, you can tell she really likes what she´s doing, she was enthusiastic, funny, have really good eye contact and it was overall really nice to listen to her, she was cheerefull, friendly and have a pleasant voice.
I really liked some of the tips, like using post-it notes more or go out of your general sources of information to learn more about people in your community.
I also liked fact you can download videos and watch them offline or maybe later.
Negatives
One of the biggest disadvantages of the course is limited access. I was quite sad to find out that after 7 weeks I lost all of the access to the course materials, I can´t even see outline or my contributions to the chat, etc.
I found it also quite disappointing how much USA centric this course is and also how much it focused on the research. About half of the course was only about questionnaires and interviews, which are mostly information I know from my own formal education.
Overview Overall, I can´t say I would recommend this course – as a tool for identifying community needs. Maybe it would be more helpful for someone in the USA, but for a Europe-based person, it wasn´t really that helpful. Couse was pleasant, most of the tasks weren´t that difficult or time-consuming (apart from research and final report) but I would doubt how beneficial it was to me as a librarian, especially since I already have pretty good knowledge in research work, which formed great chunk of the course.
I think annotation of the course should be better, explain that course is really the USA focused (which is a fact you didn´t learn until the course begins) and also how much of the lessons is focused purely on „how to do research“ things such as interviews or surveys.
Konkrétně se zaměřím na několik „hlavních“ okruhů předmětů, kterými si žáci na ZŠ projdou, se zaměřením na děti na 1. stupni.
Český jazyk – mateřský jazyk je jedním z těch, kde bych výuku pomocí VR nezařazovala, zejména v prvních letech, kdy se dítě učí číst, může být VR (hravá forma) velkou pomůckou, zároveň ale přidává digitální prostředí další rozměr, o kterém se domnívám, že by nemusel mít nejlepší dopad. Žáci se potřebují naučit číst a psát v prostředí, ve kterém se s textem v důsledku budou setkávat nejčastěji, tedy fyzický tištění papír. Psaní rukou sice ustupuje počítačově psanému textu, přesto tuto schopnost považuji za jednu z těch, která je klíčová ke zvládnutí.
Matematika – další z předmětů, kde může být VR zpestřením, ale ne nutně centrálním bodem výuky. Část „vyzkoušet si“ je možná naplnit i přímo fyzicky ve třídě, prací s fyzickými objekty, díky které si žáci mohou proces opravdu „osahat“ a vidět před sebou. Tyto možnosti nabízí i VR, ale není dle mého nutná.
Dějepis – v této oblasti vidím jeden z největších potenciálů VR v oblasti výuky. Stavby, činnosti, historické postavy a jejich prostředí je mnohem snáze představitelné pomocí „proniknutí“ do prostoru, než jen obrázky v knihách. Žáci si mohou projít egyptské pyramidy v době jejich stavby a největší slávy, vstoupit do nich, sami ve virtuální realitě vyzkoušet míchání středověké malty, vytvořit pravěké jeskyní malby a mnoho dalšího, které opravdu pomůže naplnit bod v učení „vyzkoušet si“ a upevní všechny teorií získané znalosti. Zapojit lze prvky hry nebo soutěže mezi spolužáky a učinit výuku zábavnou.
Přírodní vědy – v této oblasti vidím velký potenciál VR, ale opět s mírou, v oblastech jako je fyzika či chemie (zejména v pozdějších ročnících ZŠ) je možné uskutečnit velkou řadu pokusů přímo v učebně a tyto „reálné“ zkušenosti předčí umělý obraz. Jindy jsou ale pokusy ve třídách přímo fyzicky nemožné a právě zde by bylo uplatnění VR ideální – procházka vesmírem, deštným pralesem nebo nitrem lidského těla daleko předčí to, co si žák zapamatuje z promítání seriálu Byl jednou jeden život (a to už je úctyhodný výkon, když obrázky bílých krvinek, které zacelují ránu, mě osobně v paměti utkvěli i 12 let od dokončení ZŠ).
Cizí jazyk – cizí jazyky patří k předmětům, kde u rozsahu využití VR váhám. Mnohé žáky může simulace zbavit studu v komunikaci (nebojí se mluvit s prostředím ve VR, ale se spolužákem ano), přesto myslím, že cvičení a přímý kontakt se spolužáky a vyučujícím je primární. Potenciál v tomto oboru je značný, přes různé cvičení a hry, které pomáhají učit se slovíčka či skládat věty až po motivační „návětěvu“ cizí země, kde si mohou nacvičit komunikaci téměř jako v reálném prostředí (v obchodě číst popisky, vyzkoušet si komunikaci s prodavačem…). Mnoho těchto cvičení je ale možné i v běžném prostředí třídy, ačkoli VR nepochybně rozšiřuje škálu možností.
Výtvarná, tělesná výchova atd. – cílem tohoto okruhu předmětů je zejména rozvinutí jemné motoriky a dalších pohybových schopností žáků. VR může tyto hodiny zpestřit, ale domnívám se, že prioritou by zde mělo být seznámením se s reálným prostředím, pracovat s materiály a krajinou kolem nás. VR v tomto ohledu nabízí nepřeberné možnosti, mnohé nástroje můžou pomoci například s 3D modelováním, jiné naopak s motivací žáků, kterým není blízký fyzický pohyb a hra ve VR je motivuje víc, než „živé“ prostředí, i přesto vidím v této oblasti tyto možnosti opravdu jen jako doplnění klasických metod.
Ze všeho, co jsem výše popsala, je patrně znát, že vidím ve VR velký potenciál, ovšem často se mi její využití nejeví jako „nutnost“ a některé části výuky bych dokonce vůbec nenahrazovala (zejména ty, kdy podle mého rozvoji a vzdělávání žáků více prospívají klasické metody). Velmi zajímavou oblastí může být VR a její využití pro žáky se specifickými vzdělávacími potřebami. V této oblasti nemusí každému žákovi vyhovovat, ale naopak mnohým může pomoci přizpůsobit formu vzdělávání do pro něj nejvhodnější formy.
K zamyšlení může být i socializační strana výuky – jaká bude práce v týmech ve VR? Naučí se díky ní žáci spolupracovat stejně dobře, jako v reálném životě?
Obecně se dle mého dá VR zapojit prakticky do každého předmětu, otázkou pak zůstává, jestli bychom ji do každého předmětu zapojit měli? Zde velmi záleží i na osobnosti pedagoga, jak technologii využije, jestli plně bude čerpat její potenciál a zda se z VR nestane jen hračka, která se používá „za odměnu“.
Pro tento úkol, kdy jsme měli vybrat zajímavý vizuální projekt, jsem se z počátku snažila najít něco nového, co by opravdu využívalo nejnovější technologie a možnosti, nakonec jsem se ale vždy vrátila k YouTube kanálu CGP Grey, na kterém nalezneme velké množství vzdělávacích videí.
Kanál prošel postupným přerodem, ale v posledních letech se autor ustálil na stylu ilustrací, které, ačkoli nejsou na platformě jedinečné, mají své kouzlo, mnohé výhody a nepostrádají cit pro detail.
Přednosti tohoto zobrazení bych ráda představila na několika příkladech z vybraných videí.
Brexit revisited
Celé video nalezneme zde:
Hned z počátku se seznámíme s typickým prvkem v ilustraci tohoto autora: jednotlivé postavy jsou vykresleny relativně jednoduše (“stick figure“) s případným doplněním charakteristiky. Každá země (v tomto případě její části) má svoji vlajku jako „sukni“, případně další charakteristiky (koruna pro UK jako celek, zrzavé vlasy Irska atd.), tyto postavy jsou nám představeny a dále ve videu tedy víme, o kterou zemi (část) se jedná, aniž by musela být popsána, zároveň ale vidíme její výraz, což nám umožní vyjádření dalších emocí, které by chyběly při použití jen např. vlajky či znaku.
Toto využití výrazů vidíme dále ve videu, kdy má EU nešťastný výraz. Británie pak navíc dostala do rukou šálek čaje, další ze symbolů, který dále dotváří obraz čekání na její rozhodnutí, kdy se zatím nic (z pohledu EU) neděje.
V další části videa pak vidíme, jak je pracováno s prvky, které jsou těmto postavám přidělovány – Severní Irsko je převážně území Velké Británie (dostalo korunu) ale zároveň stále částí Irského ostrova (dostalo harfu, která je symbolem Irska).
Which planet is closest?
Dále si představíme video: „Which planet is closest“, kde si autor klade za cíl představit nám fakt, že tato otázka je na první pohled složitější, než se zdá a samozřejmě nás seznámí s odpovědí.
Celé video je k nahlédnutí zde:
Zde vidíme další využití jednoduchých postaviček, tentokrát pro zobrazení planet. Každá planeta má personalizaci, která vychází mytologie, což nás jako bonus, k odpovědi na otázku „která planeta je nám nejblíže“ přiměje zamyslet se nad tím, že Merkur je posel bohů (má svitek a okřídlené nohy), Venuše bohyně lásky (srdce), Mars bůh války (výstroj) nebo že Neptun je pojmenován po bohu moří (trojzubec v ruce). Na konci pak stojí Pluto, které nám připomíná cedulí #plutoisplanet jeho vyřazení alel zároveň fakt, že někteří by rádi stále Pluto v řadě planet viděli rádi.
V dalším příkladu opouštíme postavy a dostáváme se do grafického zobrazení polohy planet, zde nám je pak jasně, pomocí „spojnic“ ukázáno, která planeta je během oběhu skutečně nejblíže, vše je doplněno jak sloupcovým, tak koláčovým grafem, které ukazují průměrnou vzdálenost a dále pak čas strávený nejblíže k zemi. Zde je opět využit hezký grafický detail, kdy barvy v koláčovém grafu korespondují se „vzory“ které mají planety přiděleny během videa, čímž je všechno na první pohled hezky sjednocené a snadné na pochopení.
The trouble with tumbleweed
Celé video zde:
Další zobrazení zemí (nebo států, úřadů, institucí…) jako postaviček, které mají logo či vlajku, díky které je můžeme rozpoznat, na své „sukni“
Postavy jsou na první pohled rozpoznatelné (v případě vlajek USA států je to pro nás samozřejmě náročnější). Postavy pak symbolizují status toho, co se děje – Dakota je velmi napadena stepními běžci (vidíme na ní malé „tumbleweed“) a „nemoc“ se šíří do ostatních států, které jsou z toho nešťastné a šokované.
Dále pokračuje ilustrace tím, jak se stepní běžci rozšířili do dalších zemí – i mimo USA, do Kanady a Mexika, zde vidíme zobrazení vlajek zemí, postavy jsou navíc doplněny o klobouky, které jsou pro dané země (či území) typické.
Zdůrazňuji toto zobrazení, protože vizuálně působí mnohem zajímavěji než jen mapa, na které je například barevně vyjádřené šíření nějakého problému. Vizualizace pomáhá k lepšímu zapamatování, navíc volba postaviček (a díky tomu vložení emocí) pomůže dotvoření obrazu – Dakota byla velmi zasažena (nemocná leží), ostatní země to velmi rychle postihlo také, bylo to pro ně nepříjemné, zapamatujeme si jejich výrazy.
Ve videu vidíme několik dalších ilustrací, které zobrazují například to, proč je pouštní běžec problém při vzniku požárů. Tyto ilustrace jsou poučné, z mého pohledu ale již méně jedinečné, proto je nebudu rozebírat.
How many countries are there?
Celé video:
Jedná se o jedno ze straších videí, kde je ilustrace ještě ne tak vyladěná, jak v novějším obsahu, ale hezky zde vidíme zobrazení zemí (popř. institucí).
Olympijské hry jsou značeny okruhy na „sukni“, snadno rozpoznáme Velkou Británii a Nizozemsko podle jejích vlajek, menším jsou pak zobrazeny Bermudy a Aruba, které jsou oficiálně části těchto zemí, které je navíc „drží za ruku“ velikostí a tímto gestem nám jednoznačně značí že jsou „ti větší“ v této hierarchii.
‚Indian‘ or ‚Native American‘?
Celé video:
Využívaní jednoduché postavy a jejího odění je dál využito ve videu ‚Indian‘ or ‚Native American‘?, kdy pomocí národních kostýmů a umístění do mapy dostáváme jasnou představu o tom, že „Domorodý Američan“ je opravdu velmi široký pojem. Díky přirovnání k našemu kontinentu a uvědomění si podobného označení pro naše reálie, pomáhá uvědomit si rozsah problému.
Využití a inspirace
Velkou inspirací z těchto videí může být fakt, že i velmi jednoduché prvky mohou výrazně pomoci ve vizuálním představení, lepším pochopení a zapamatování problému. Zároveň zdůrazňují důležitost drobností, jakými jsou právě jednoznačné barvy a vizualizace, které dotváří jednoznačnost celého sdělení.
Osobně oceňuji zejména malé detaily, kterých si mnohdy ve videu ani nevšimneme na první pohled, které podněcují zvědavost a můžou nás přimět k dalšímu bádání (z uvedených příkladů například v oblasti mytologie nebo státních symbolů). Velmi se mi líbí také zapojení „emocí“ postav, kdy nám jejich výrazy mnohdy naznačí postoje či pocity, díky kterým si jednoznačně zapamatujeme, že např. pouštní běžci nebyly pro státy USA zrovna radostnou novinkou.
Vytvoření vlastního institucionálního NDGLE (next generation digital learning environment) se ukázalo být pořádným oříškem. Osobně jsem vzdělávacími technologiemi fascinována, ale ve svém osobním studijním procesu je příliš nevyužívám, patřím mezi ty, kteří se nejlépe učí v analogovém světě – z hodin si dělám poznámky do sešitu, při učení si je několikrát přepíšu a když se řekne „osobní učební prostředí“ představím si svoje barevně rozdělené šanony a označené poznámky.
Z digitálního prostředí nejvíce používám nástroje Google, které vidím jako ideální prostředí, které má téměř každý bez nutné další registrace na speciálním účtu, nástroje jsou navzájem propojené, dají se sdílet, je možné spolupracovat… V mé hlavě je tedy těžké odpojit se od této ideje a přijít s něčím „novým“, co by tento systém nekopírovalo.
Navíc když jsem si otevřela opravdu širokou nabídku, kterou společnost Google nabízí.
V rámci svého průzkumu tohoto tématu jsem zkusila hlouběji prozkoumat službu Google Clasroom, s tou bohužel nemám zkušenost jako student ani jako pedagog, ale celá služba na mě působí velmi sympaticky a jako velmi blízká tomu, jak si NDGLE představuji – je to prostor pro studenty, kde mohou mít všechny své třídy, vyučující zde můžou se studenty sdílet materiály (se všemi nebo s několika individuálně), zadávat úkoly k datu a i nastavovat jejich hodnocení, zobrazovat data v kalendáři…
Po dlouhém přemýšlení jsem tak sepsala, spíše než návrh konkrétních aplikací, svoje požadavky pro ideální NDGLE a ty by byly následující:
V ideálním případě se jedná o rozšíření něčeho, co už osoba běžně využívá, bez nutnosti dalších registrací (popřípadě se dají další služby napojit na onu jednu, kterou už člověk využívá, není třeba se vždy znovu přihlásit, číst pravidla, potvrzovat…).
Možnost oddělit studijní a osobní část (možnost mít vše na jednom místě, ale také jednoduše vše oddělit, aby se vedle sebe nekupily e-maily či úkoly do školy i práce…).
-> uvědomuji si ale také, že tyto dva body znamenají „monopol“ pro danou službu a můžou vytvářet prostředí, kde všichni využívají tuto jednu službu a komu nevyhovuje, je bez dalších možností, proto by aspoň částečnou náhradou mohl být následující bod:
Přizpůsobení – aplikace nabízí široké možnosti přizpůsobení, uspořádání, nastavení vzhledu a zobrazování, možnosti uspořádání…
Synchronizace – aby služby dle svých možností byly dostupné z různých zařízení, hezky se zobrazovaly na PC, tabletu i v telefonu.
Komunikace, sdílení – široké možnosti sdílení dokumentů – se všemi, nebo jen s vybranými skupinami, prostor pro chat, týmová setkání pro jedince ale i celé skupiny.
Organizace – možnost propojení s kalendářem, místo na úkoly, zobrazování a upozorňování na deadliny, TO DO listy, případné nastavení upozornění.
Studijní materiály – prostor pro všechny potřebné dokumenty a zadání, roztříděný dle předmětů, možnost „přetáhnout“ si materiály do vlastních složek a pracovat s nimi přímo v online prostředí.
Jako osoba s poruchou učení se často potýkám s nástrahami českého jazyka a byla jsem ale příjemně překvapena, jak rychle se systému na stránkách povedlo mě nasměrovat správnou cestou a uvědomit si správná řešení. Po pár procvičeních jsem byla schopná dosáhnout velkého zlepšení za velmi krátkou dobu. Bonusem jsou také různé výběry her, které je možné k učení využít, věřím, že u mnohých se projeví soutěživí duch a tímto budou motivováni k dalšímu procvičování.
Líbilo se mi, že při chybě byly (v části cvičení) vysvětleny příklady a správné řešení, příklad se pak několikrát opakoval, což dopomohlo k zapamatování. Domnívám se, že při pravidelném používání a procvičování se jedná o výborný nástroj, který by užilo mnoho dospělých, nejen školní děti.
Při registraci jsem ocenila i možnost studenta VŠ či rodiče (ačkoli chybí kategorie VOŠ, je mi ale jasné, že toto je spíše moje osobní „libůstka“ protože ji jako absolvent všude hledám a roky se rozčiluji, když někdy není jako možnost).
S tím ale zároveň souvisí moje první výtka a návrh k vylepšení – i po přihlášení a vyplnění faktu, že jsem vysokoškolák, se stránka zobrazuje stejně, jsou tedy zobrazeny všechny stejné úkoly, stejné příklady i ilustrace. Mezi které patří například i hračky, jak je možno vidět na přiloženém obrázku.
Samozřejmě tento příklad je jedním z nejextrémnějších, ale i ostatní příkladu jsou všechny psány stejným, velkým písmem, se stejnou barevnou grafikou… A ani v nastavení není možné toto nijak upravit a „znáročnit“, je tedy hezké, že stránka nabízí tolik možností přihlášení, ale po této stránce je znát, že je určena hlavně pro děti ze základních škol a ostatní kategorie jsou zde zřejmě hlavně pro komplexnost nebo možná využití v jiných kategoriích.
Určitým negativem může být i fakt, že v některých případech není udávané správné řešení, ale pouze informace, že došlo k chybě. Uvědomuji si, že výklad by se nehodil např. v průběhu hry, ale mohl by se zobrazovat například po každém kole.
Stránka obecně je také především opakovací, jisté vylepšení by mohlo spočívat v propojení s materiály, aby stránka byla více celostní a samostatně fungující jako studijní materiál, ne pouze doplněk.
Obecně se mi tato idea učení velmi líbí, hlavně díky možnostem přizpůsobit se individuálně potřebám žáka, jeho tempu i schopnostem, každý žák může věnovat látce tolik času, kolik potřebuje, což ve škole často není možné a je třeba, aby celá třída, či studijní skupina, držela podobnou rychlost. Nevýhodou pak může být rozpoložení žáků, kdy ti méně motivovaní mohou realizovat studijně jen naprosté minimum, případně se snažit systém obejít, podvádět… Případně některým žákům může chybět lidský průvodce, bez něj se mohou projevit problémy s motivací, „chybějící“ zpětnou vazbou (kdy ta od počítače není dostatečná) nebo menší vnímavost k látce.
